V průběhu minulého roku jsem začala čím dál víc pociťovat, že bych chtěla zase začít učit. Po několika letech doučování a učení během výšky jsem si dala dvouletou pauzu, během které jsem sice dělala jiné zajímavé projekty, postupem času jsem ale začala cítit, že mi učení němčiny fakt chybí. Že mě baví se v tom jazyce babrat, odhalovat jeho detailní souvislosti a zároveň tyto souvislosti ukazovat ostatním. Ukazovat jim, že se němčina opravdu dá naučit. Stačí jediné – chtít.

STRACH

Poměrně dlouho mě zaměstnávala představa, jak tuto mou touhu vůbec dát dohromady. Bydlím přece v Německu, kde všichni německy umí. Koho bych tady teda měla učit?

Loni mě taky napadlo UČENÍ PŘES SKYPE, ale vlastně jsem ten nápad hned zavřela do škatulky “nemožné – do toho by nikdo nešel”. Neuměla jsem si představit, že by to mohlo fungovat a měla dojem, že se kvůli výuce s žáky přece musíme fyzicky vidět a sedět v jedné místnosti.

Měsíce plynuly a já jsem najednou začala o výuce přes skype uvažovat vážně. Vždyť to tak dělá spousta lidí, tak proč by to nemělo fungovat? Zničehonic se začal původní nápad zhmotňovat. A tak jsem si sama udělala web a stránku na facebooku, kde pravidelně přispívám. Zdá se, že podle dosahu a zpětných reakcí všechno běží tak, jak má. Víte, co ale bylo na začátku?

OBROVSKÝ STRACH. Strach, jestli to bude někoho zajímat, strach co na to řeknou ostatní, strach jestli to vůbec vydržím dělat dlouhodobě. S každým dalším krokem jsem musela překročit další pomyslnou hranici komfortní zóny. A že to bylo někdy pekelně těžký…

Německy umím po pár letech v Německu tak dobře, že bych mohla rodilým mluvčím opravovat chyby; přesto jsem si ale na začátku nebyla jistá, jestli mám v tom virtuálním prostoru co předat a jestli němčina vůbec někoho zajímá. Teď už to vím – zajímá. Zajímají vás nejen moje příspěvky na facebooku, ale čtete i moje články. Něco, co jsem si ještě před rokem vůbec nedokázala představit.

A jak běží skype výuka? Velmi dobře! Ač neplánovaně, tak mě oslovují především ženy. Z velké části hlavně maminky na mateřské, pro které je výuka z domu perfektním skloubením jazykového rozvoje a zároveň nepřetržitou péčí o děti.

Po některých hodinách němčiny mám dokonce takový hřejivý pocit, jako bych byla na kafi se starými známými. A to se vídáme jen přes obrazovku počítače a jsme od sebe vzdálené stovky kilometrů. Tímto tedy srdečně děkuji všem mým studentkám, které mi daly důvěru a nechají se mnou provádět světem němčiny. Díky, opravdu si to užívám!

KREATIVITA

S celým tímto projektem, který jsem letos spustila, jsem v sobě zároveň chtě nechtě musela objevit i zdroje, o kterých jsem si léta myslela, že nejsou pro mě nebo že jich vlastně vůbec nejsem schopná – ZDROJ KREATIVITY, zdroj aktivního vymýšlení nových věcí a nápadů. Dlouho jsem přesvědčovala sebe sama, že vlastně potřebuju, aby mi někdo říkal, CO mám dělat. Nebo JAK to mám dělat.

Letos jsem si uvědomila, že můžu dělat všechno, co chci. Že vedení už mám – v sobě. Jakoukoli myšlenku, kterou si umanu, můžu i zrealizovat. A že mi ta kreativní činnost dělá neuvěřitelně dobře! Je to takový můj aktivní relax, při kterým si odpočinu a nad kterým někdy přemýšlím i celý den. Třeba příspěvky na facebooku – někdy při té tvorbě úplně zapomenu na čas, zapomenu jíst, pít, vnímat realitu a jen si užívám svoje kreativní flow. Stav, který jsem si loni ani neuměla představit.

TĚLO A INTUICE

Celá moje letošní činnost by se neobešla bez jedné důležité věci – naslouchání mému vlastnímu tělu a intuici. Mnohé mě to letos naučilo.

Například se mi párkrát stalo, že mě někdo oslovil se zájmem o hodiny němčiny, já jsem ale od začátku měla pocit, že mi v naší komunikaci něco nesedí. Nikdy jsem ale nebyla schopná říct co přesně. Moje INTUICE ale tušila, že taková spolupráce nemůže fungovat. Na začátku jsem to zkoušela nějak obejít či ošálit. Postupem času jsem si ale vytrénovala jakýsi šestý smysl, který ihned vycítí, když musím do hodin němčiny někoho nutit nebo dlouhodobě nahánět. Takovou spolupráci ukončuji hned v začátku, ušetříme si čas a energii. Díky bohu bylo takových případů jen pár…

Další velké uctění mého těla proběhlo skrze jinou pracovní úroveň. Začala jsem učit němčinu v různých kurzech pro uprchlíky. Což samo o sobě bylo super. Co už tak super nebylo, bylo každodenní dojíždění do jinýho města a pracovní kolektiv. Nechci tady vypisovat, s čím vším jsem u bývalého zaměstnavatele nesouhlasila, to je teď už nepodstatné.

Co bylo však daleko důležitější, byla moje zkušenost na pokraji sil, která mě dovedla k tomu, že jsem dala po pár měsících výpověď. MOJE PRVNÍ VÝPOVĚĎ V ŽIVOTĚ. Huh. Udělala jsem to i přesto, že jsem v té době neměla nic jinýho a měla před sebou „nejistou budoucnost“. Přes nechápavé pohledy lidí okolo mě, kteří si mysleli, že jsem asi padlá na hlavu, když dávám výpoveď bez záložního plánu, jsem věděla, že to prostě musím udělat. Kdybych tam zůstala, tak bych pravděpodobně do roka padla psychickým nebo fyzickým vyčerpáním nebo burn outem a to svému tělu rozhodně dopřát nechci.

Byla jsem tak letos „nucena“ PUSTIT SE některých větví, společenství a přátelství, které mě přestaly obohacovat. Jsem si ale zároveň vědoma, že v momentě, když mi takový vztah nemá co nabídnout, nemám ani já už čím přispět. Jednostranná aktivita nikdy nemůže utáhnout celý vztah.

Můžu tedy upřímnost k sobě sama a svému tělu jen doporučit. Jestli jste v práci nebo nějaké aktivitě v křeči nebo vás každodenně vyčerpává, není nic jednoduššího než jít jinam.

A tak jsem si po této zkušenosti udělala hezký srpen v Itálii, který mi rozšířil zase trochu jiné obzory a v září se začala poohlížet po něčem jiném. A vida! Našel se kurz, ve kterém učím němčinu. Sice jen dvakrát týdně, ale zato mě to opravdu baví i se vším tím kolem a kolem. Skvělí žáci, příjemní kolegové, otevřená uvolněná pracovní atmosféra – co víc si přát?

JAZYKOVÁ BARIÉRA

Poměrně často se na mě obrací zájemci o výuku s následujícím problémem: „Textu a mluvenému projevu docela rozumím, ale když mám něco říct, tak to najednou nejde. Potřebovala bych se nějak rozmluvit“. Tento problém je dokonce tak častý, že jsem k němu natočila i  video s pár tipy >>

S několikátým mailem jsem si však uvědomila, že tuto situaci úplně přesně znám. JÁ A MOJE ANGLIČTINA. Minulý rok jsem věděla, že ze sebe nedostanu žádnou kloudnou větu. Myslela jsem si, že na to nemám, že všichni mluví líp než já a vlastně jsem to ani nechtěla zkoušet. Na konci minulýho roku jsem se ale VĚDOMĚ ROZHODLA, že toto svoje přesvědčení musím prolomit.

A tak jsem v průběhu roku jela dvakrát na workcamp do zahraničí, kde nebyla jiná možnost než angličtina. Žádná čeština, žádná němčina. Všechno, co potřebuješ, si musíš vykomunikovat sama. A helemese! Zjistila jsem, že moje angličtina vůbec není tak špatná, jak jsem si myslela. Že všechny důležité vědomosti už v hlavě mám. Co jsem ale v hlavě měla navíc, bylo trochu chybné nastavení typu: já se tu angličtinu fakt nenaučím a taky já anglicky neumím.

BEZ KOHO BY TO NEŠLO

Celý tento web, na kterém právě čtete tento příspěvek, by pravděpodobně nevznikl bez podpory mého úžasného muže. Jemu vděčím za pomoc s celou tou nekončící německou byrokracií, která mě někdy tak vyčerpává, že mám chuť to celé zabalit. Právě tato osoba mě ale vždycky donutí to neudělat a naopak udělat další krok, který mě posune tím správným směrem.

Zároveň mu taky vděčím za jeho každodenní mluvu. Právě on a jeho výrazy jsou mojí častou inspirací k příspěvkům na facebook. A v neposlední řadě mu děkuju za hravost a lehkost, kterou mě inspiruje a ukazuje mi, že se opravdu nemusím brát tak vážně. Danke dir, Lieblingsmensch!

SVOBODA

Kdybych měla popsat můj letošní rok jednou větou, asi by to byla tato: dělala jsem si převážně jen to, co jsem chtěla. A bylo to super!

Díky za letošní rok, za všechny zážitky a za všechna ta úžasná (nejen pracovní) setkání! Když se podívám na svoji jantru přání, tak mám na 95% splněno. Těch 5% si beru do dalšího roku.

A nám všem přeju hodně zdaru v roce příštím, hodně zdraví, inspirace, kreativity a samozřejmě taky zábavy a poznatků při učení němčiny! ;)