Jaké je učit uprchlíky

„A co ty vlastně v tom Německu vůbec děláš?“

„Učím uprchlíky německy. Mimo jiné.“

„Ty jo, tak to by sis měla dávat pozor, ať ti něco neudělají.“

Tak a takové reakce k mé současné práci slýchám od českých kamarádů a známých poměrně často. A ještě častěji doprovázené vykulením očí nebo ostýchavými otázkami typu: „A to se jako nebojíš?“

Už několik týdnů mám potřebu vypsat se z mých smíšených pocitů kolem současné politické situace a uprchlické „krize“.

REALITA NA FACEBOOKU? ALE KDEŽE!

Nezřídka se mi na mé facebookové zdi objevují příspěvky mých přátel, známých a cizích lidí, kteří vášnivě diskutují o uprchlících a islámu, dále pak o tom, jak jsou všichni uprchlíci nebezpeční a každý, kdo je jiného názoru, si je má přece sám nakvartýrovat domů. Nejlépe všechny.

Ne, nebudu teď hledat ani nabízet instantní řešení na migrační krizi, jelikož sama žádné nemám. Sama vidím v Německu spoustu věcí, které nefungují nebo by mohly fungovat jinak a lépe. To, co bych v tomto příspěvku ale chtěla nabídnout, jsou MOJE OSOBNÍ ZKUŠENOSTI S UPRCHLÍKY. Zkušenosti, které s velkou pravděpodobností nemá žádný z rádoby chytrých diskutujících na facebooku. Tito lidé se totiž naživo nikdy s žádným uprchlíkem nepotkali. Natož aby se s ním dali do řeči.

Nechápu, proč je nám v českých médiích pořád předkládán obraz uprchlíků jako obrovské hrozby a nebezpečí. Často jsou popisováni a zobrazováni skoro jako zvířata nebo jako někdo, kdo nás přece při prvním potkání musí hned okrást, znásilnit a kdovícoještě.

Já je potkávám každý den v různých kurzech němčiny, které vedu. Zatím se mi nic nestalo a ani nepočítám s tím, že by se mi něco mělo stát. Jsou to totiž – světe div se – ÚPLNĚ NORMÁLNÍ LIDI. O přestávkách si na stole klidně nechám mobil a jdu na čtvrthoďky pryč. Beze strachu, že by se mi něco mělo ztratit. Nevidím totiž nejmenší důvod k obavám. A ti lidé, které učím, mi hlavně ŽÁDNÝ DŮVOD K OBAVÁM NEDÁVAJÍ. Možná se budete divit, ale za celou dobu, co v těchto kurzech učím, mi ani jeden z mých studentů nenutil islám a nesnažil se mě přesvědčit o vlastní víře. Zkrátka úplný opak toho, co nám nutí média.

A TO SE NEBOJÍŠ?

Několikrát jsem slyšela jako reakci na mou současnou práci větu „A to se jako nebojíš?“

Přesně v tom momentě si říkám: A ČEHO JAKO? Čeho přesně se mám bát? Lidí, kteří mi po hodině nezřídka poděkují? Lidí, kteří potřebují mou pomoc s němčinou, aby se v Německu mohli postupně integrovat? Lidí, kteří mě každý den nadšeně zdraví už na dvacet metrů? Ne, těch se opravdu nebojím. Dokonce o nich už něco vím a v hodinách jsme se už několikrát pořádně nasmáli.

JAK JIM TO JDE?

Když se podívám na jazykovou stránku věci, tak musím uznat, že to občas jde docela ztuha.

Integrační a jazykové kurzy jsou sice super věc, pokud ale máte předepsáno, že se výuky účastní naráz dvacet osob, je už dopředu jasné, že nemůžete dělat tak rychlé pokroky jako v komorní skupince pěti účastníků nebo výuce jeden na jednoho (rozuměj učitel a žák). Ve velkých skupinách tak při jazykové výuce vidím opravdu velkou nevýhodu. Připravit výuku tak, aby se na někoho nemuselo čekat nebo si někdo rychlejší nezačal stěžovat, je někdy trochu výzva.

Když se k tomu navíc připočítá, že latinka není jejich „mateřské písmo“, je učení němčiny běh na dlouhou trať. Ale ani tady bohužel nemůžu generalizovat. Stejně jako u českých či německých žáků jsou i v integračních kurzech tací, kteří všemu porozumí po prvním vysvětlení a naopak i ti, kteří potřebují na učení jazyka opravdu hooodně dlouho.

Často se ale nestačím divit, jak mí účastníci přemýšlí a jak jsou kreativní. To, co by se dalo jednoduše odškrtnout jako chyba, se často jeví jen jako PŘEJÍMÁNÍ SOUVISLOSTÍ Z JINÝCH JAZYKŮ DO JAZYKA, KTERÝ SE AKTUÁLNĚ UČÍM. Ze zkušenosti můžu říct, že dělají většinou naprosto odlišné chyby než Evropani.

Pro mě osobně je učení v takových kurzech ZKOUŠKOU TOHO, JAK DOKÁŽU ZPROSTŘEDKOVAT SLOVÍČKA A JEDNOTLIVÉ GRAMATICKÉ JEVY JEN PROSTŘEDNICTVÍM NĚMČINY bez možnosti přeložit jednotlivá slova do výchozího jazyka. Většina lidí si to vůbec nedokáže představit. Potvrzuji, že to opravdu funguje a je to možné.

(Pro všechny, kdo zatím otálí a chtějí si mě oťukat a zjistit, jestli opravdu umím německy nebo jestli dokážu vysvětlit gramatiku, dodávám: umím, dokážu a klidně vám němčinu zprostředkuju i bez jediného českého slova!)

JE LIBO NÁPADNÍKA?

Slyšeli jste taky ten rozšířený předsudek, že muslimové nerespektují ženy a tudíž všechno, co jim řekne nějaká žena, neberou vážně?

Hm, je to opravdu tak?

Mně se to zatím nepotvrdilo. U mladších (pubertálních) ročníků jsem narazila na menší vzdor a odpor, který ovšem se mnou jako se ženou neměl vůbec co dělat.

Otevřeně a upřímně říkám, že v mém případě jsou mí studentíci většinou rádi, že před nimi půl dne stojí normální ženská, která nenosí šátek a dlouhý hábit, ale rozpuštěné vlasy, sukně a normální upnutá trička. Proč by si tedy ten vztah se mnou měli rozházet nerespektem? JEDNODUCHÁ LOGIKA…

Navíc mám v každém kurzu nejméně jednoho nápadníka, který na mě každou hodinu hledí zamilovaným pohledem, snaží se navázat kontakt nebo mě minimálně stalkovat na facebooku. Udržuje se to ale v takových mezích, že si opravdu nemusím dělat starosti, že bych někomu musela zlomit srdce nebo byla po večerech sledována, kde bydlím. To se opravdu neděje.

CO NEFUNGUJE

Jak jsem naznačila už na začátku, bohužel ne všechno v Německu funguje bez problémů. Kromě velkých skupin, které jsou předepsané „seshora“, vidím problém i jinde.

Měla jsem možnost nějakou dobu učit i poměrně velkou skupinu uprchlíků, kteří byli v pubertálním věku (14-17let) a narovinu říkám: bylo to příšerný! Stejně zoufale jsem si připadala ve třídě německých puberťáků, kteří svými sociálními nebo vědomostními kompetencemi trochu zaostávali. Do takových skupin bych dobrovolně učit už nešla.

Nabízí se samozřejmě hned další předsudek: německá (či česká) disciplína se přece nedá srovnávat se školní morálkou, která panuje v Sýrii nebo Afgánistánu. Ano, učit dvacet puberťáků, kteří nechápou, proč by se vlastně měli v Německu učit německy a jejich vnitřní motivace je tudíž docela malá, bylo opravdu náročné.  I když… podívejme se možná raději nejdřív do vlastních řad – JAK VYPADÁ VÝUKA PUBERŤÁKŮ NA ČESKÝCH STŘEDNÍCH ŠKOLÁCH? Taky to není žádná idylka…

Z tohoto důvodu bych alespoň účastníky v tomto kritickém věku rozdělila na výuku do menších skupin. Bohužel se tato idea zdá zatím naprosto nereálnou.

V kurzech s vyšším věkovým průměrem (20+) se (sebe)motivací a učební morálkou nemám nejmenší problém.

Výčtem věcí, které při jazykové integraci uprchlíků v Německu fungují dobře i problematicky, bych mohla sáhodlouze pokračovat. Dojmů a příběhů bych měla na půl knihy!

Ráda bych však teď inspirovala ostatní. Zkuste místo strachu k neznámému začít jednat s respektem. Když někomu ukážu můj strach, jediné co se mi vrátí nazpět, bude opět jen strach. Když ale začnu jednat s respektem, respekt se mi několikanásobně vrátí. Mí studenti by o tom mohli vyprávět…