BLACK WEEK 22.–29. 11. 2024 = Získejte své oblíbené e-booky a kurzy se slevou 40 %!
Po dvou letech mám neuvěřitelné nutkání zhodnotit můj rok a pracovní činnosti s ním spojené a vypsat se tak z mých smíšených pocitů. Za letošek se toho totiž stalo fakt hodně. Ptáte se co?
Po třech letech jsem shodou šťastných i méně šťastných okolností (ne, opravdu mě v těch kurzech nikdo neobtěžoval ani mě za nic nevyhodili) přestala učit v kurzech pro cizince. Jestli nevíte, o co jde, psala jsem o nich tady >>. Na začátku se to jevilo jako obrovská úleva, potom lehčí skepse, ale nakonec mělo být vše tak, jak má a mně se konečně uvolnily kapacity na tvoření mého prvního online kurzu. Nebudu vám nalhávat, že mi výuka skupin a skupinová dynamika nechybí, k tomu se ale ještě dostanu…
Když jsem v roce 2018 konečně dokončila a zveřejnila mou cvičebnici pro začátečníky, měla jsem zasypanou schránku maily typu „já si to ale nemám kde vytisknout. Nebudete to nechávat tisknout?“ A tak jsem nechala. Práce navíc se vyplatila a mě o to víc těší, že si cvičebnice aktuálně žije svým vlastním životem a ke mně se dostávají jen milé zpětné vazby. Jestli si i vy chcete pořídit svůj výtisk, čeká na vás na této stránce >>
To, že jsem na stránkách ostatních lektorů a koučů pravidelně nacházela střípky mých textů či zkopírované struktury článků jsem dlouhou dobu velkoryse přehlížela. Situace se ovšem vyhrotila letos na jaře, kdy jsem na stránkách několika „kolegů“ našla zkopírované mé vlastní texty (často bez změny jediného slova) či kompletně překopírovanou strukturu mých vlastních stránek.
Ano, já sama se velmi ráda podívám, co vymysleli mí kolegové, o čem napsali nový článek nebo natočili nové video. Vědět, na čem a jak pracují ostatní a neuzavírat se jen do své vlastní bubliny je pro mě vlastně skvělá forma inspirace! Co už mi ale tak inspirativní nepřijde je fakt, že nás náš vysokoškolský systém očividně nenaučil spolupracovat a už vůbec ne citovat. Učitelé, kteří vydávají cizí texty za vlastní, by se podle mě nějakým titulem a praxí vůbec chlubit neměli.
Já vím, asi bych si měla výsknout, radovat se z toho, že mě spousta lidí kopíruje a říkat si, že je to vlastně známka toho, že dělám svou práci dobře. Mě to ale několikrát do roka tak akorát vytočilo doběla.
Takže milí kolegové kopírovači, moc mě těší, že čtete další z mých článků a že jsem pro vás takovou inspirací. Jde vidět, že techniku ctrl+c, ctrl+v ovládáte opravdu bravurně. Vím, že vymyslet v dnešní době něco nového je prakticky nemožné, protože tu už všechno bylo a je. Buďte ale prosím tak laskaví a profesionální a publikujte obsah s vaší vlastní energií, osobností a nápady. Už teď vám moc děkuji!
Deutsche Welle patří mezi němčinářskou profláklou klasiku s širokým spektrem textů, videí i nahrávek pro všechny úrovně. Ve výuce z této stránky pravidelně čerpám a obdivuju celý DW tým za rozmanitost témat a jejich zpracování. O to víc mě potěšilo, že jsem se letos mohla stát aspoň pidistřípkem tohoto obřího kolosu. Mrkněte sem >>
Mít veřejnou stránku na facebooku je fakt hooodně zajímavá zkušenost.
Nabalují se na vás totiž kromě skvělých, úžasných a inspirujících lidí i takoví, kteří
Co vám budu povídat, má facebooková stránka mi letos dala asi největší lekci ze všech. Dokonce tak velkou, že jsem několikrát vážně zvažovala, že ji kompletně zruším.
Já vím, asi bych s něčím takovým měla počítat, když už teda píšu veřejně. Narovinu ale přiznávám, že mě takové komentáře stojí docela dost energie. Nejsou to ale bohužel jen komentáře. Je to i množství soukromých facebookových zpráv, ze kterých mám často pocit, že se z facebookové komunikace jaksi vytratila elementární slušnost.
Bod, který úzce souvisí s tím předchozím. Myslím, že lékaři a právníci bojují s něčím podobným: DOTAZY NA OBLASTI, VE KTERÝCH SE NEVYZNAJÍ NEBO NEJSOU V JEJICH KOMPETENCI.
Já úplně chápu, že si mnozí mí čtenáři a sledovatelé s němčinou někdy neví rady a potřebují někoho, kdo jim s tím pomůže.
Nejsem ale tlumočník ani překladatel. Nedělám to ani ráda, ani dost dobře. Na to tu máme tlumočníky a překladatele ;) A ano, přijde mi opravdu důležité to zvýraznit, protože si velká část společnosti stále myslí, že když umíte jazyk, zabýváte se automaticky profesionálně všemi činnosti, které s tím nějak souvisí.
V průběhu roku jsem tak dostala
(často doplněno o „Můžete mi to přeložit? Úplně stačí ty dvě strany. Potřebuju to ale nejlíp teď hned, už včera bylo pozdě“. Prostě trochu psycho…)
Kromě překladatelských otázek jsem letos dostala i hrooomadu otázek učitelských.
Ještě loni bych se pro každého zájemce o němčinu snad rozkrájela. Naučit německy každého, kdo projeví byť jen sebemenší zájem – jo, to byl můj sen! Odpovědět na každou příchozí otázku na facebooku, vysvětlit to a tamto, poslat to a ono, jedno, jakým stylem to pisatel požaduje. V průběhu roku jsem si ale uvědomila onen propastný rozdíl mezi komunikací přes e-mail a komunikací přes FB. Zatímco ti, co mi posílají e-mail, komunikují vždy věcně, slušně a v přátelském tónu (díky bohu za to), někteří na FB posílají zásadně zprávy typu: „potřebuju vysvětlit to a ono. Zítra mám termín XY.“ A procento takových zpráv je na FB bohužel opravdu vysoké.
Z něčeho, co mi tři roky přinášelo radost, se stala aktivita, kterou jsem dělala ze setrvačnosti a z pocitu „že by se to mělo“ nebo „že se to přece očekává„. Ono odpovídat denně někdy až na desítky e-mailů nebo zpráv přes FB, ze kterých nemáte vůbec nic (někdy bohužel dle typu zprávy ani „děkuji“ od pisatele či vlastní dobrý pocit), člověka opravdu docela vycucá.
Vím, že dnešní doba přímo svádí k rychlé komunikaci, kdy všechno musí být teď hned nebo co možná nejrychleji. Myslím ale, že nikoho nic nestojí napsat před své sdělení dvě krátká slůvka DOBRÝ DEN a na konec zprávy přidat ještě kouzelné DĚKUJI (případně se i zdvořile podepsat u profilů jako Ber Uška, Pepa Pepík apod).
Ano, pisatelů, kteří něco takového vůbec nerespektují, je v konečném součtu pořád méně než polovina (a moc dobře vím, že bych se měla spíše soustředit na tu hromadu pozitivních zpráv, které mi chodí), bohužel ale už i tento zlomek kompletně překopal můj vztah k facebookovým zprávám. Zatímco přes e-mail odpovídám opravdu každému (a mám tam svůj systém), před FB zprávami jsem si v průběhu roku vytvořila můj malý ochranný štít.
Pokud jste mi tedy v druhé půlce roku psali přes FB a já vám neodpověděla, neberte si to prosím osobně. Buď
nebo
Aby to ale celé nevyznělo tak negativně, mám svoji facebookovou komunitu opravdu ráda a fakt nehodlám přestat vás motivovat k tomu, abyste se v němčině neustále posouvali dál. To se opravdu nemusíte bát ;) Nadále se budu snažit tvořit kolem sebe komunitu, která se vzájemně podporuje, inspiruje a obohacuje.
V průběhu roku mě díky mé FB stránce moc potěšili:
Za takové momenty patří facebooku můj velký dík :)
K tomuto bodu mi vlastně úplně chybí slova. Nevím, kterou kouzelnou ingredienci do mých lekcí přidávám, ale když někoho začnu učit, trvá naše spolupráce průměrně cca rok a půl (což je mimochodem i důvod, proč jen zřídka přijímám nové studenty). Samozřejmě učím i daleko větší stálice, rok a půl je ale průměrná doba společných lekcí.
V jednom z mých starších příspěvků jsem přirovnávala výuku přes skype k prvnímu rande či vztahu:
Otevřít se procesu učení, možnému chybování, díky kterému se posouváte kupředu a taky nové osobě, se kterou trávíte minimálně hodinu týdně.
Po několika týdnech pak mívám pocit, že se známe snad léta. Známe se bez make-upu, ve vytahaných trikách i teplácích, občas i v pyžamu, vídáme se doma i na cestách.
I když jsem drtivou většinu mých skype studentů naživo nikdy neviděla, mám pocit, že v mém životě tak nějak hezky zakořenili a mám je všechny fakt moc ráda!
Po některých hodinách mi fakt chybí slov a já si jen říkám: jéééé! Anebo taky: to byla tak super hodina! Sama nevím, jak to dělám, ale přijde mi úžasný, jak se mi mí studenti dokážou otevřít a pozvat mě skrz jejich veselé, smutné, každodenní i neobyčejné historky a vyprávění do jejich života. Neuvěřitelně si vážím jejich sdílení a nejrůznějších (často i velmi osobních) příběhů, které mi vypráví. Jsou to pro mě nesmírně cenné vztahy, za které jsem fakt moc vděčná. A vzhledem k tomu, jak často slýchám „to už je konec?“ nebo „to dneska strašně uteklo“ myslím, že je to se mnou baví taky ;)
To, že hodiny probíhají v němčině a mí studenti si na základě povídaní rozvazují jazyk, učí se nová slovíčka a gramatické struktury už mi za ty roky přijde naprosto automatické a přirozené, proto tuto jazykovou část tentokráte nemám potřebu více rozvíjet. Třeba v nějakém jiném článku ;)
Jak jsem se i letos mohla několikrát přesvědčit, opravdu platí tento vzorec:
Hledám jehlu v kupce sena nebo si mě najde ona sama? Otevřeně příznávám, že jsem po mých negativních zkušenostech s hledáním vhodných lektorů (mimochodem tady si o tom můžete přečíst celý článek >>) trochu rezignovala, obrátila se na nějakou „vyšší moc“ (já vím, zní to trochu ezo) či důvěru běhu života a začala věřit, že se ti správní lektoři objeví ve správný čas. Ano, bylo tomu tak.
Jsem moc ráda, že spolupracuju s lektory, se kterými jsme na jedné vlně a já na jejich práci dostávám skvělou zpětnou vazbu.
A taky jsem neuvěřitelně vděčná, že se přátelství navázaná v online světě překlápí do světa offline. Obzvláště si cením pracovního i osobního propojení s Ájou z Businessněmčiny nebo se Zuzkou, kterou najdete na Kouzlo němčiny. O obou ale v příštím roce ještě uslyšíte ;)
Já mám cílů hned několik.
Ano, pravděpodobně to bude docela turbulentní rok plný změn a jsem už teď moc zvědavá, čím mě zase překvapí ;)
Milý roku 2019, byl jsi přelomový, bohatý na zážitky i zkušenosti, ukázal jsi mi spoustu skvělých i nedobrých cest, nadělil několik cenných lekcí, ale teď je už opravdu čas se rozloučit. S díky a vděčností Míša